23.05.2018

Jan Mareš

Hned v úvodu vám chci poděkovat za pozitivní zpětnou vazbu, kterou jsem dostal na můj poslední článek o stresu a jak se s ním vyrovnat. Je vidět, že tato problematika je pro vás skutečně aktuální a jsem rád, že společně můžeme sdílet své postřehy. V dnešním článku na toto téma navážu a v závěru se s vámi podělím také o své zkušenosti.

Než se ale dostaneme k mé osobní zkušenosti, pojďme si zavést „nový“ pojem a tím je „strach“. Strach má totiž se stresem mnoho společného. Do jisté míry jsou tyto pojmy zaměnitelné. Stresujeme (strachujeme) se, že nebudeme mít dostatek peněz. Stresujeme (strachujeme) se, že nestihneme do termínu odevzdat úkol. Stresujeme (strachujeme) se dokonce i jestli stihneme cestou domů z práce nakoupit jídlo na večeři/vyzvednout děti ze školy/dosaďte si sami…  

Strach je stejně jako stres přirozený pud. Z fyziologického hlediska se utváří v naší nejstarší části mozku, který se nazývá „plazí mozek“ (mozkový kmen). Vyvinul se přibližně před 500 miliony lety u plazů a bez našeho vědomí zodpovídá za naše instinkty. Hlavně za ten základní – přežít. Plní sebezáchovnou funkci.

Na tuto část mozku navazuje zhruba o 300 milionů let vývojově mladší „savčí mozek“ (limbický systém). Má za úkol na naší podvědomé úrovni pracovat s emocemi, pamětí a motivací. Jeho součástí je i tzv. amygdala, která našemu organizmu pomocí asociací zprostředkovává informace o prostředí a zajišťuje naši adekvátní reakci.

„Lidský mozek“ (neboli neokortex, šedá kúra mozková) je vývojově nejmladší součástí, která se vyvinula teprve před přibližně 100 tisíci lety. Oproti druhým dvěma částem je považován za jejich „pomalejšího bratra“ z pohledu rychlosti reakce. Neokortex je zodpovědný za naše vědomé vnímání a chování, ovládá řeč. Je to racionální část mozku, která nám do určité míry dovoluje ovládat naše emoce. Všechny vyjmenované části našeho mozku jsou vzájemně propojeny. Pomyslný problém nastává v rychlosti, s jakou se vzájemně ovlivňují.

Nyní si schválně sami zkuste odpovědět na otázku: Pokud se ocitnete pod tlakem, jste schopni od první vteřiny jednat racionálně, nebo s vámi cloumají emoce? Jsem si jist, že se najde pár z vás, kteří bez delšího přemýšlení řeknou, že dokáží uvažovat s chladnou hlavou i pod tlakem. Ano, ALE. Z vývojového hlediska to náš mozek neumožňuje. Ne hned. Racio uložené v neokortexu totiž jen stěží svou reakcí předběhne rychlejší emočně založený limbický systém. A co teprve náš „plazí mozek“. Jeho starší bráchové se prostě v našem chování projeví dříve – ať už strachem, vztekem, radostí či jinou emoční reakcí. Až po několika sekundách či minutách začneme situaci posuzovat z racionálního hlediska.

Smrt versus život

Behaviorální ekonomové Daniel Kahneman a Abraham J. Twerski provedli výzkum na vzorku respondentů, kterým položili stručnou otázku a 2 varianty odpovědi na výběr:

Máte 600 lidí, kteří se nakazili smrtelnou nemocí. Jaký léčebný postup byste doporučili?

1. Je možné v relativně rychlém čase připravit vakcínu, která zachrání 200 lidí.
2. Připravit postupný léčebný program, který však způsobí, že 2/3 pacientů zemře.

Bez delšího přemýšlení zkuste sami odpovědět – A nebo B?

…

Odpověděli jste A? Pak jste zareagovali jako drtivá většina respondentů tohoto behaviorálního výzkumu. Přitom obě odpovědi přináší identický výsledek – vaše léčba bude mít v obou případech 400 obětí a 200 vyléčených pacientů.

O čem výzkum vypovídá? Vaše podvědomá reakce volí život. Na smrt je náš mozek díky výše uvedené anamnéze extrémně citlivý. Máme z ní zkrátka strach. V životě obecně máme proto tendenci se vědomě vyhýbat činnostem, které nás stresují nebo se jich obáváme. I přesto se často nechtěně pod tlak dostáváme. A mnohdy si za to můžeme jen my sami…

Paretovo pravidlo

V úvodu jsem slíbil, že se podělím o své zkušenosti, jak sám bojuju se strachem, respektive stresem, ať využijeme toto v současné době poměrně módní slovo. Sám vnímám, že stres ve mně vyvolává velké napětí a otupuje schopnost uvažovat racionálně. V důsledku toho se přistihnu, že nestíhám, povinnosti se mi kupí, a tím se dostávám ještě pod větší tlak. Možná to máte podobně.

Mým tipem, který se mi osvědčuje v praxi, je tzv. Paretovo pravidlo. Vilfredo Pareto byl italský ekonom, který žil v 19. století. Jeho pravidlo, nebo také princip, 80/20 říká, že 80 % důsledků pramení ze 20 % příčin (například tedy 80 % zisku získáme díky pouhým 20 % vykonávaných činností). Tento princip se dá aplikovat i na oblast efektivnější práce ve snaze snížit nadbytečný stres.

Například v mém případě o sobě vím, že nejproduktivnější dobou je pro mne ráno. Zároveň vím, které činnosti mi přináší největší efekt a naopak. V průběhu dopoledne se tudíž věnuji právě aktivitám, které jsou z tohoto pohledu pro mě nejdůležitější. Zbytek nechávám na odpoledne. Snažím se prostě dávat přednost „důležitým“ věcem před „naléhavým“.

Závěrem bych vás rád chtěl vybídnout, ať se svých strachů zbytečně neobáváte. Jsou zcela přirozené a pravděpodobně, dokud vám bude mozek fungovat tak, jak má, se jich ani nezbavíte. Rozhodně se s nimi ale dá ve váš prospěch pracovat. Směle do toho!