27.03.2019

Jan Mareš

„Je jenom jedna cesta za štěstím, a to přestat se trápit nad tím, co je mimo naši moc.“ (Epiktétos, starověký filozof)

Přemýšleli jste někdy nad tím, jestli vedete smysluplný život? Jaké faktory, emoce, hodnoty tento pocit doprovází? Řadou mých článků se neustále prolíná téma dosahování životního štěstí, vizí, přání. To jsou ostatně také častá slova, s nimiž lidé smysl života spojují, pokud s nimi navážete hovor o této problematice. I přesto je to stále poměrně fluidní pojem, neboť pro každého individuálně uvedená spojení znamenají něco jiného. A ne každý hledá smysl života na správném místě...

V souvislosti s tímto tématem mě zaujala teze rakouského psychiatra a neurologa Viktora Emila Frankla, který hovořil o tom, že naopak bezesmyslnost často stojí v pozadí nejrůznějších patologií, (pseudo)depresí a sebevražd. Vždyť jen v ČR duševní poruchy zapříčiní více úmrtí než autonehody a sebevraždu dle statistik spáchají průměrně čtyři lidi denně! Frustrace z bezesmyslu prý znamená, že člověk nedokáže správně odpovídat na otázky, které mu život klade, a často se svůj smysl života snaží uměle „vyproduktovat“, například drogami či alkoholem. Pak se ani není čemu divit, že není šťastný nebo spokojený.

Frankl hovořil také o tom, že pro rozpoznání jakéhokoli životního smyslu hraje klíčovou roli naše svědomí, které představuje intuitivní schopnost najít jedinečný smysl ukrývající se v každé situaci. A tak i přesto, že neexistuje obecná šablona, podle níž nalinkovat smysluplný život, lze nabídnout pár doporučení/pravidel, která mohou pomoci tuto abstraktní problematiku postavit na docela reálné základy. Tady jsou:

Zapomeňte na cíle

Dosahování konkrétních cílů má jednu nevýhodu – po jejich naplnění cesta končí. Jsme nuceni hledat další cíle, tápeme a mnohdy ztrácíme pocit naplnění, chuť a energii, jsme nespokojení. Existují dokonce i rozsáhlé průzkumy štěstí, které hovoří o tom, že emoční adaptační schopnost člověka v reakci na určitou pozitivní i negativní událost je přibližně 1 rok. Jinými slovy člověk, který sází a nakonec vyhraje v loterii, a člověk, kterému umře blízká osoba, se se situací vyrovnají, respektive se dostanou na svou úroveň štěstí, jakou měli před událostí, zhruba za stejně dlouhou dobu. Ve výsledku se tedy ukazuje, že není ani tak důležité soustředit se přímo na konkrétní události či cíle v životě jako spíše na emoce, které nás během nich doprovázejí. Dbát na to, abychom věnovali pozornost činnostem, které v nás budou dlouhodobě vzbuzovat pocity naplnění, uspokojení, vyrovnání a neztratí pro nás dlouhodobě smysl.

Věnujte pozornost zaměření

Jestliže samotné cíle nejsou důležité, co je tedy ukazatelem té nejvhodnější cesty, která nám přinese uspokojení a smysl? Je to zaměření. Každý z nás máme odlišné vlohy, které nám dávají obecné predispozice pro to, abychom v nějakých činnostech mohli být v životě úspěšní a spokojení, pokud se jim budeme věnovat a rozvíjet související dovednosti. Vždyť už u dětí můžeme pozorovat například tvůrčí nadání, manuální zručnost nebo třeba analytické schopnosti. Schválně si zkuste někdy všimnout jejich zaujetí a rychlost, s jakou se dostávají do flow, jakmile se pustí do nějaké aktivity, která je zajímá a baví.

Neusněte na vavřínech

Zaměření a vytrvalost jsou dvě spojené nádoby. Úspěch v aktivitě, která nám jde, baví nás a naplňuje, se nedostaví přes noc a nedostaví se vůbec, pokud pro něj něco neobětujeme. I malé děti se potřebují ve svých dovednostech stále rozvíjet a získávat další znalosti během celého života. Predispozice je potřeba aktivovat a nevzdávat se, být vytrvalí. Když se totiž podíváte kolem sebe, paradoxně často uslyšíte příběhy lidí, kteří nevnímají, že by pro svou práci měli nějaké předpoklady, avšak právě díky své vytrvalosti se často v dané oblasti vypracovali a jsou hnáni dále svou motivací, protože pro ně má daná činnost hluboký smysl a přináší naplnění. Sám znám osobně pár takových případů...

Naostřete pilu!

Stejně jako obyčejná pila se časem otupí, nelze předpokládat, že například po vystudování školy si se získanými vědomostmi vystačíme až do důchodu. S termínem „ostření pily“ jsem se setkal v knize Stephena Coveyho „7 návyků skutečně efektivních lidí“. V přeneseném významu znamená neustále myslet na obnovu svých sil v rovině mentální, duchovní, fyzické i sociální, respektive emoční. Často to znamená i velké odříkání. Bez naostřené pily se ale jen těžko budeme vyrovnávat s jinými nechtěnými návyky, které nás mohou svádět z naší cesty, a obecně vším, co si pro nás život připraví.

Rád bych ten dnešní článek uzavřel slovy právě Stephena Coveyho, který říkal, že člověk si nejlépe ověří, jak smysluplný život žil, až podle toho, jako něm druzí mluví, když leží na smrtelné posteli. A proto se ptám: Jak byste si přáli, aby mluvili o vás?