17.12.2018

Jan Mareš

Neúprosně se přiblížil konec dalšího roku, který pro mnohé z nás znamená období osobního bilancování. Co se letos, podařilo, co naopak? V hlavě přisypáváme na pomyslné misky vah své úspěchy a jako protiváhu nezdary. Přemítáme o nenaplněných přáních a životních cílech...

Dnešním článkem bych rád odkázal na své předchozí povídání o spánku a také o věku a dlouhověkosti. Obě témata totiž spojuje jeden krásný společný fakt – že téměř 1/3 našeho života prospíme. Avšak během těch zbývajících 2/3 života je jen na nás, kam nás naše rozhodnutí zavedou. Zda budeme vést život plnohodnotný, dlouhý, spokojený a zkrátka, zda bude stát za to. Jak ale činit taková rozhodnutí, která budou smysluplná a pomohou nám skutečně plnit naše potřeby a očekávání?

Jedete na autopilota?!

Je pozoruhodné zjistit, že drtivá většina z nás ve skutečnosti žije život, který se skládá z naší myslí předdefinovaných reakcí na určité situace. Každý sice na stejné podněty odpovídáme jinak, ale tento způsob se pro jednotlivce výrazně nemění. Jedeme zkrátka na autopilota.

Je to podobné, jako když loutkař vodí svou marionetu po jevišti a ovlivňuje její další pohyby – doleva, doprava, sednout, vyskočit, uklonit se... Jediným rozdílem je, že tím loutkařem i loutkou jsme ve skutečnosti my sami. Tedy naše podvědomí. Na jednu stranu máme možná pocit, že se v životě rozhodujeme svobodně sami a nezávisle na okolí, na druhou stranu nemáme ani tušení, že naše reakce jsou předem už většinou dané a opakované. Často tento fakt může vést i k pocitu stagnace, pokud naše jednání nevede k plnění našich skutečných potřeb a představ.

Známý americký podnikatel Robert Kiyosaki tento nekonečný běh nazval „krysím závodem“. Jako úspěšný ekonom jej nicméně vztáhl k nekonečné touze lidí po penězích, respektive hmotnému majetku. Aby získali více, musí více pracovat, a tak se stále honí a do důchodu nakonec odchází znavení a chudí, s žádnými či malými úsporami. Jistě by byla na místě polemika nad tím, zda je majetek skutečně učiní šťastnými, avšak to je tématem zase jiných mých článků. Důležitější je si odnést fakt, že monotónnost našeho jednání v konkrétních situacích ve výsledku může být spíše frustrující a je příhodné začít zvažovat, jak z toho ven...

Někdo mi jednou řekl, že v dospělosti se už člověk nemění. Jak je to ve skutečnosti? Vyjdeme-li z dostupných studií, pak přibližně 80 % našeho charakteru, reakčního jednání, postojů a hodnot – pozitivních, ale i negativních se utváří do tří let věku. Zbývajících 20 % se „nastaví“ do přibližně 7 let.

Dětská mysl a schopnost vstřebávat informace funguje jako houba, pracuje totiž prakticky během celého dne v tzv. hladině Alfa. Jedná se o mentální i fyzický stav uvolnění, během kterého má paměť zvýšenou schopnost ukládat a znovu si vybavovat informace. Mysl se v tomto stavu rychle regeneruje, organismus je odpočatý a přirozeně uvolňuje endorfiny. Už chápete, proč se děti často smějí od ucha k uchu a šťastně a spokojeně objevují svět kolem?

Jakmile dětí dospívají, nastupuje vědomostní učení, hodnotově je však už jejich charakter dotvořen. Práce mysli v hladina Alfa se stáhne na krátké okamžiky během dne – většinou krátce před spánkem a brzy po probuzení. Jen pouhých 1-5 % těchto lidí je pak schopno „vyskočit“ z přednastavených reakčních programů v mysli a určovat své další životní kroky skutečně s ohledem na to, jak chtějí žít.

Jak se začít správně rozhodovat?

Článek jsem nazval „I cesta je cíl“, neboť, alespoň podle mého názoru, ve skutečnosti nejde o to, zda si v životě nastavíme konkrétní dané cíle a opravdu jich dosáhneme. To by bylo opravdu frustrující, pokud by se nám to nepodařilo. Životní cesty jsou přeci klikaté a často nás vedou úplně jinými životními etapami, než bychom očekávali. A ty nemusí být nezbytně špatné.

Mnohem důležitější by měly být emoce, vazby, vztahy, prožitky, kterých chceme na této životní cestě zažívat. Právě ty nás mohou vést ke spokojenosti a životnímu naplnění. Únikem z pomyslného „krysího závodu“ programového jednání je proto stálá aktivní práce na poznávání toho, co nás naplňuje. Stačí se před každým důležitým rozhodnutím na pár vteřin zamyslet, zda skutečně napomůže dosáhnout kýženého. A jelikož je naše mysl především vizuální, osvědčilo se mi při definici vlastní vize života používat nejrůznější vizualizace a jiné podobné pomůcky pracující s obrázky či filmy v naší mysli. Vyzkoušejte to také.

Přeji Vám pohodové vánoční svátky a nezapomeňte – v životě je to podobné jako ve sportu: není důležité vyhrát, ale zúčastnit se (a hlavně se neuhnat unáhlenými rozhodnutími)!