20.11.2017

Jan Mareš

Často čítám knihy a články o úspěšných lidech v různých oborech a s některými z domácího prostředí
se také osobně znám. Úspěšných lidí ale obecně mnoho není. A já se ptám, proč? Co této hrstce
profesionálů pomohlo dostat se na pomyslný piedestal ve svém oboru a jiným ne?

Čím více pátrám po odpovědi, tím častěji narážím na dva faktory, které úspěšné lidi spojují a které
zároveň souvisejí s tématem, o němž jsem psal v minulém článku. Tady jsou:

1. Úspěšné lidi práce baví!

Možná to není zase tak objevný faktor, a přesto ne každý tohoto stavu dokáže skutečně dosáhnout.
Je pro mne poměrně překvapivé, kolikrát se člověk ocitá ve společnosti jiných lidí, které jejich práce
nebaví a řada z nich se dokonce věnuje činnosti, pro niž ani nemají vlohy. Může být taková práce
zábava? Nemůže!

Na druhou stranu lidé, kteří to „někam dotáhli“, vidí ve své práci skutečnou zálibu. Jsou z ní nadšeni,
milují ji. Díky tomu se dostávají do tzv. „flow“ - stavu, ve kterém se dokáží intenzivně soustředit na
danou činnosti klidně i desítky minut, ne-li hodin, a čas plyne kolem nich. Pohled na dobře
odvedenou práci pak v jejich těle hromadí dopamin – hormon štěstí, a ten je podněcuje v činnosti
pokračovat. Činnost tedy pro ně není práce, je to zábava.

Velmi pěkně tento aspekt popsal uznávaný americký psycholog maďarského původu, Mihaly
Csikszentmihalyi: „V kontrastu s tím, čemu věří většina lidí, se nestává, že by nás štěstí prostě potkalo,
štěstí uvádíme do chodu my sami, je výsledkem toho, že se snažíme dělat věci co nejlépe. Je to pocit
naplnění pramenící z toho, že v životě využíváme svůj potenciál v činnostech, které motivují naši
diferenciaci a umožňují nám vývoj. Zážitek štěstí v akci znamená, že nás nějaká činnost baví. Je to
rozjařující pocit, že žijeme naplno.“.

Radost z práce sama o sobě nicméně nezajistí dlouhodobý úspěch člověka i ve společnosti. Existuje
celá řada lidí, kteří svou práci milují, běžně se dostávají do stavu „flow“, ale nikdo (snad kromě jejich
blízkých), o nich neví. K tomu je potřeba si představit také druhý faktor…

2. Úspěšní lidé potřebují zpětnou vazbu

Naše lidské tělo je od přírody nastaveno na spolupráci. Jedině tak jsme schopni přežít a náš
organismus to ví. Za druhým faktorem úspěchu lidí stojí tedy další hormon – serotonin, který
ovlivňuje naše emoce, náladu a vyplavuje se například ve chvíli, kdy dostáváme pozitivní zpětnou
vazbu na naši práci od druhých.

Pokud by za úspěchem stál pouze ten fakt, že nás práce baví, pak bychom uspokojovali pouze své
vlastní potřeby. Musíme udělat navíc něco pro druhé, abychom byli odměněni a dostali se mezi
uznávanou elitu v oboru, a to platí obecně pro všechny profese a činnosti. A opravdu to funguje!

Nedávno jsem se na akci setkal s Antonínem Kokešem, úspěšným podnikatelem, zakladatelem
společnosti Albi a Antonínovo pekařství. Obě jeho firmy, byť v odlišných oborech, jsou známé a skvěle
roky fungují. Jak se mu to podařilo? Když se ho publikum dotazovalo, jakým způsobem čerpá energii
pro práci, odpověděl přibližně následovně: „Já dobíjet baterky nepotřebuji, do práce se těším, tam se
realizuji, tam se dobíjím. Je to pro mě radost!“ Vnímáte ten příval dopaminu, který jsem uváděl jako
první faktor úspěchu? A nyní vstupuje do hry serotonin… Když byl pan Kokeš účastníky dotázán na to,
proč si myslí, že je úspěšný, odvětil zhruba takto: „Zřejmě proto, že když vidím odvedenou práci,
například pecen chleba, který si zákazník koupí a pochválí jej, jak je výborný, funguje to na mne jako
droga. A to je to, co mě žene stále dál.“ Vnímáte ten rozdíl mezi tím „cítit radost z práce“ a „být
v práci úspěšný“?

Již dříve jsem ve svých článcích psal o tom, jak hromadění majetku, ať už fyzického či finančního,
přestává působit na mozek jako násobitel našeho štěstí. I profesor Mihaly Csikszentmihalyi tvrdil, že
ten, kdo chce být dlouhodobě šťastný, tomu peníze nepomohou. Základem šťastného života jsou
totiž činnosti, které nás naplňují a jsou v souladu s našimi silnými stránkami. Chceme-li být zároveň
úspěšní, musíme navíc přinášet určitou hodnotu a radost z ní i druhým.