Ekonomika

01.12.2014

Někteří podnikatelé nejsou příliš aktivní při vymáhání svých peněžních pohledávek. Ze zkušenosti přitom vím, že mnoho dlužníků zaplatí dobrovolně už poté, co jim advokát zašle stručnou výzvu k zaplacení s pohrůžkou žaloby. V tomto příspěvku se pokusím sdělit několik praktických rad, jak si při vymáhání pohledávek legální cestou počínat.

 V právu platí tradiční zásada, že „právo přeje bdělým". U pohledávek to znamená, že by se o ně měl věřitel starat, tj. zejména vyzvat dlužníka k zaplacení poté, co se dostane do prodlení s jejich plněním a následně dlužníka zažalovat. Dlouhé otálení s vymáháním pohledávek může mít tyto následky:

a) Pohledávka se promlčí. Podle současného občanského zákoníku činí obecná promlčecí doba 3 roky (viz § 629 nového občanského zákoníku – dále jen „NOZ") a začíná plynout den po splatnosti pohledávky. Pokud dlužník u soudu namítne, že je pohledávka promlčena, soud věřitelovu žalobu zamítne.

b) Pohledávka se sice nepromlčí, ale dlužník se dostane do úpadku nebo nebude mít majetek postačující k úhradě své pohledávky. Věřitel pak pohledávku sice třeba „vysoudí", ale nebude mu to nic platné.

 Než věřitel podá žalobu na zaplacení své pohledávky, měl by se tedy zamyslet nad tím, zda má dlužník dostatek majetku, který by v případné exekuci mohl sloužit k uspokojení pohledávky. Pokud věřitel ví, že se dlužník chystá svůj majetek prodat nebo jinak „odklonit", je třeba zablokovat tyto operace předběžným opatřením, které na návrh vydá soud.

 I když dlužník už svůj majetek převedl na jinou osobu s cílem zkrátit své věřitele, může se věřitel domáhat u soudu rozhodnutí, že je převod dlužníkova majetku vůči němu neúčinný (viz § 589 NOZ). Jestliže tedy dlužník např. daroval svůj dům matce, aby jej zachránil před svými věřiteli, mohou věřitelé žalobou dosáhnout toho, že jejich pohledávka bude uspokojena exekučním prodejem zmíněného domu i přesto, že ho dlužník již nevlastní.

 Pokud je dlužník v úpadku, je to pro věřitele samozřejmě problém. V takovém případě nemůže věřitel vymáhat svou pohledávku žalobou, ale nezbývá mu, než přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení. Lhůta pro přihlášení pohledávky končí dva měsíce po vydání rozhodnutí o dlužníkově úpadku. Před podáním žaloby je proto vhodné přesvědčit se v insolvenčním rejstříku (lze ho nalézt na adrese www.justice.cz), zda dlužník není v úpadku. Pozor na to, že přihlášení sporné pohledávky do insolvenčního řízení se může věřiteli prodražit. Insolvenční zákon totiž v § 178 stanoví, že pokud věřitel přihlásí pohledávku a ta je mu z více než 50% pravomocně popřena, může soud na návrh insolvenčního správce rozhodnout, že popřenou část pohledávky musí věřitel zaplatit do insolvenční podstaty. Smyslem tohoto ustanovení je, aby věřitelé přihlašovali jen pohledávky, které skutečně mají a které jsou schopni prokázat, resp. osvědčit.

 Jak známo, straně, která u soudu uspěla, přizná soud nejen zaplacení její pohledávky, ale i náhradu nákladů řízení. Tato náhrada řízení je tvořena zejména soudním poplatkem (ten činí obvykle 5% ze žalované částky) a náhradou za zastoupení advokátem. Tato náhrada se však nerovná částce, kterou klient advokátovi skutečně zaplatil, ale je stanovena podle vzorce obsaženého v Advokátním tarifu (vyhláška Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb.). Podmínkou k tomu, aby soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení, je však to, že žalobce (resp. jeho advokát) zašle dlužníkovi alespoň 7 dní před podáním žaloby výzvu k zaplacení (viz § 142a občanského soudního řádu).

Někdy se však podaří pohledávku vymoci už jen díky tomu, že je dlužníkovi doručena advokátova výzva k zaplacení.

Část dlužníků si myslí, že když nebudou přebírat doporučenou poštu, nebo nepřijdou k soudu, zkomplikují svému věřiteli vymáhání pohledávky. Opak je však pravdou. Pokud žalovaná strana nepřijde na první soudní jednání, ač jí bylo doručeno předvolání, rozhodne soud ve prospěch žalobce tzv. rozsudkem pro zmeškání; žalobce musí vydání tohoto rozsudku soudu pouze navrhnout. Také nepřebírání pošty dlužníka nezachrání. Zákon totiž stanoví, že pokud si obeslaný nevyzvedne zásilku na poště ani do 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, má se za to, že mu byla písemnost doručena posledním dnem této lhůty. Pro doručování soudní korespondence jinak platí poměrně složitá a obsáhlá pravidla.

I když si dlužník a věřitel nedohodli ve smlouvě úrok z prodlení ani jinou sankci, má věřitel vůči dlužníkovi vždy nárok na zaplacení úroku z prodlení z opožděně zaplacené částky. Výše tohoto úroku z prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů; v současné době tedy úrok z prodlení činí 8,05 % ročně.

K vymáhání pohledávky v exekuci může věřitel přistoupit až poté, co v soudním řízení dosáhne pravomocného rozsudku, tj. takového rozsudku, proti kterému se už dlužník nemůže odvolat. Pokud se tedy dlužník bude u soudu bránit, aby věřiteli co nejvíce zkomplikoval vymáhání pohledávky, bude muset věřitel absolvovat nejdříve řízení u soudu první instance (zpravidla je to okresní soud) a poté ještě odvolací řízení (zpravidla u krajského soudu). Obě tato řízení trvají společně déle než jeden rok.

Věřitel se však může tomuto soudnímu řízení vyhnout a přistoupit rovnou k exekuci, pokud svou pohledávku hned na začátku nechal zakotvit do tzv. přímo vykonatelného notářského zápisu. V praxi to znamená, že např. již při uzavírání smlouvy o půjčce se k notáři dostaví dlužník a věřitel a notář s nimi sepíše zápis, v němž dlužník přivolí k tomu, že věřitel bude moci při dlužníkovu prodlení vymáhat svou pohledávku v exekuci i bez předchozích soudních řízení. Zmíněný notářský zápis tedy vlastně nahrazuje pravomocný soudní rozsudek. Jestliže však dlužník nemá žádný majetek, je i tento notářský zápis věřiteli na nic. Totéž platí i o směnce, na jejímž základě soud obvykle dlužníka odsoudí k placení celkem rychle.

Obezřetný dlužník si tedy splnění své pohledávky zajistí již před jejím vznikem např. už zmíněným notářským zápisem, směnkou, zástavním právem nebo třeba bankovní zárukou. Pokud pohledávka není zakotvena v notářském zápisu, je třeba počítat s tím, že u soudu bude nutné nějak prokázat její právní důvod a výši. Listinou, kterou se výše a důvod pohledávky obvykle prokazuje, je nejen faktura, ale zejména smlouva či objednávka a její potvrzení. U pohledávky vyplývající z dodání zboží pak i doklad o tom, že zboží bylo dlužníkovi skutečně dodáno (dodací list). Mnohdy se setkávám s tím, že patřičné doklady sice existují, ale chybí na nich podpis dlužníka. Taková listina pak ale jako důkaz nemá žádnou váhu.

Závěrem uvádím, že celá řada zákonných ustanovení byla v tomto příspěvku pro lepší srozumitelnost velmi zjednodušena. V praxi se tedy vyplatí zapojit do vymáhání pohledávek právníka, který předem dokáže posoudit, zda má smysl proti dlužníkovi zahájit soudní řízení.

Dr. Josef Černohlávek,

autor je společníkem advokátní kanceláře Ürge & Černohlávek (www.ur.cer.cz)